Není myšlení jako myšlení
Možná se můžeme shodnout na tom, že procesy myšlení bývají někdy velmi uspořádané, a jindy spíše neuspořádané. V prvním případě, to uspořádané myšlení, je vnitřně souvislé, důkladně dovedené k hlubším a hlubším souvislostem, navíc postavené na víceméně spolehlivých informacích, s jasným vědomím toho, co je známo jako nesporné, nebo co se jen domnívám, v co věřím s oporou o důkazy, anebo co si jen přeju, aby bylo či platilo, i na co věřím mimo možnost důkazů, a navíc je to myšlení s jasným vztahem myslící osoby k sobě samé. Kromě toho by se do myšlení mělo do jisté míry vejít i cítění – aby pod tlakem rozumu nebyl potlačen cit a soucit, ale ani aby pod tlakem upřímných pocitů nebyl odstrčen rozum.
Ale jindy bývají procesy myšlení v něčí hlavě patrně zmatené, nebo nesoudržné, ukvapené a povrchní, nepodložené dostatečnými a ověřenými informacemi, směšuje se v nich domněnka s přáním a s faktem. V projevu takového myšlení pak vidíme protimluvy nebo spojování věcí nesouvisejících nebo mylné výklady, nedomyšlenosti a často i nepodložená tvrzení. A někdy je tam nevidíme, přestože tam jsou – protože falešnost je mazaně skrývaná.
To obojí, plus různé mezistupně, to všechno bychom asi měli považovat za MYŠLENÍ, ne jen myšlení toho prvního typu. Proto by bylo dobré používat i spojení „kritické myšlení“, a držet se významu, který má u nás i v cizině a nejen dnes. Ty všelijaké neuspokojivé způsoby myšlení, ty myšlenkové procesy divoké nebo nedotažené, ty leckoho rozčilují, ačkoliv u mládeže jsou asi přirozené tím, že myšlení se člověk musí učit, musí ho trénovat. To myšlení, které mu spadlo do klína tím, že je člověk, stačí na život v dost primitivních poměrech. Ale ani v skromném, soukromém domácím světě leckdy nestačí – lidi se rozhádají, protože si navzájem nebo sami sobě nerozumějí, nedomysleli to. A ve školní třídě je to podobné – žáky učí složitějšímu myšlení jejich učitelé, zejména když oni sami disponují tím myšlením důkladným, uspořádaným, ale taky když mají soucitné a chápavé srdce. Nekonzistentnost v myšlení svého učitele žáci často chápou jako nespravedlivost v řízení třídy nebo za odbornou neschopnost ve výuce. Naopak myšlení uspořádané, informované a humánní a také to srdce velmi oceňují, někteří intuitivně, jiní vědomě. Vztah mezi žákem a učitelem prý rozhoduje o úspěšnosti učení ze všech vlivů nejvíce.
Výraz kritické myšlení bychom pak mohli užitečně používat pro takové myšlení, které je jednak konzistentní atd., ale také zahrnuje to, že si myslící člověk udržuje jistý zdrženlivý odstup – od informací, od vznícení mysli a citu, od svého vlastního názoru i od tvrzení druhých. Odstup neznamená lhostejnost či bezcitnost, ale umožňuje nám rozvažovat nad věcí. Roz-važovat, vážit tu i onu stránku a sledovat, kde je co zá-važného nebo lehko-vážného či ne-vážného atd. Čeština se svou jedinečnou slovotvorbou nám tu podává skvělé možnosti, kudy vejít do chápání toho, co je kritické i jiné myšlení. A můžeme pak chápat, že ne vždy je kritické myšlení nutné a na místě. V lásce, v umění, ale i v badatelském zápalu, a ovšem ve sportu je dost chvil, kdy by nestály za nic, pokud by kritické myšlení získalo navrch.
Výsledkem toho rozvažování není pak jen to, že víme, kde je v nějaké situaci, v nějakém tvrzení nebo článku něčeho víc nebo méně, ale že dotáhneme u-važování až k tomu, abychom zkoumali, proč asi účastník či autor své tvrzení předkládá, co jím sleduje pro věc samu, co sleduje pro sebe sama, a taky kam nás chce svým činem nebo textem dostat.
Pokud bychom se shodli na tom, že takové myšlení, kritické, je opravdu užitečné, že to není jen mantra, a že by se mu populace měla učit, nejraději už od mládí, pak se nám možná udělá jasněji v tom, co vlastně o kritickém myšlení kdo říká. Poznáme například, kde autor nějakého textu nenápadně podsouvá pod výraz „kritické myšlení“ něco, co je rozumnému člověku nesympatické (třebas že „se o něm mele“ nebo že je totožné s nepodloženými a okázalými názory), promyslíme, zda se naschvál snaží, aby se pojem kritické myšlení v naší hlavě nepozorovaně smísil s hloupým mletím, nebo zda má autor v hlavě určitý guláš. A pokud se domníváme, že to píše tak naschvál, ptáme se, komu nebo čemu ku prospěchu taková faleš asi slouží. Své domněnky o tom vyjádříme jako domněnky, ale možná k nim najdeme v dalších projevech téhož autora hodně obdobných příkladů, a můžeme si pak myslit, že je buď mnohem nerozumnější, než jak se tváří, anebo mnohem hanebnější, než jak by se slušelo. Ale pokud chceme, aby takové projevy nerozumu nebo hanebnosti nepřehlušily veřejnou debatu, měli bychom do ní vnášet jen ta podstatná objasnění, a nepošťuchovat se nad jednou malou rybkou v moři lží a frází.
11 komentářů
Co je myšleno tím „mořem lží a frází“? Doufám, že nám nepodsouváte pod názory pana Klause něco, co je rozumnému člověku nesympatické (třeba, že lže, nebo snad používá fráze)? Pan Klaus napsal: „Myslím, že je to zčásti vina škol a jejich ideologického působení“. V téhle větě žádnou lež nenacházím, myslíte, že pan Klaus lže, když říká, že si něco myslí?
Já chápu, co pan Klaus chtěl říct, neřekl to příliš obratně, asi se ani nesnažil. Možná chtěl jenom rozehrát strunu porozumění v těch, kdo jsou naladěni stejně jako on.
Když se mě někdo zeptá, co mi dala VŠ, vždycky odpovím, že mě naučila myslet. Až doteď by mě nenapadlo říct „kriticky myslet“, říkal jsem jenom „myslet“. I když asi ano, tím „myslet“ jsem myslel to, čemu vy rozumíte pod spojením „kriticky myslet“. Mám matematické vzdělání, nikdo z učitelů nerozvíjel cíleně v žácích „kritické myšlení“, prostě jsme se učili matematiku – tvrzení – důkaz – tvrzení – důkaz. A ono to přišlo tak nějak samo. A to asi pan Klaus chtěl říct – proč uměle učit kritické myšlení na nějakých meta-příkladech, když k němu mohou žáci dospět přirozeně. Mimochodem, rozhodně jsem nikdy nezaznamenal, že by „učitel připouštěl, že neexistuje jedna správná odpověď na každou otázku, a radoval se z toho“. Nanejvýš by snad řekl, že odpověď není známa. Čemu taky nerozumím, je toto: „učitel se učí pokládat studentům i takové otázky, které rozvíjejí myšlení vyššího řádu“. Copak to je „myšlení vyššího řádu“? Už tu máme „kritcké myšlení“, „myšlení vyššího řádu“. To už skutečně zavání oním „mletím“.
Myšlením vyššího řádu se nazývají operace analýza, syntéza, hodnotící posouzení, a to cca od roku 1956, kdy to tak odlišil a publikoval Benjamin Bloom. Opravdu je škoda, že tuhle prastarou klasifikaci myšlenkových operací a také vzdělávacích cílů, nebo třebas některé její novější adaptace, u nás dosud neznají všichni vysokoškoláci. Učitelé se jí sice kdysi učili, ale hodně mechanicky, což dětem ani jim nepomáhá. Ale když se s ní člověk seznámí rozumně, v aplikaci na práci se žáky například, hodně to pomáhá. Lépe se pak dá odlišit, kdy úlohy nabídky, které škola pro děti má, jsou spíše toho nižšího řádu (zapamatování a reprodukce, doslovné porozumění, aplikace známého v nových podmínkách), a kdy k nim učitel pro děti přidává i podněty vedoucí k myšlení vyššího řádu – to totiž děti mnohem víc zajímá, přirozeně k tomu tíhnou a ty nižší úrovně je brzo nudí. Obě úrovně jsou nezbytné, roviny vyšší a nižší se prolínají a vrství, v obou člověk myslí od nejranějšího dětství, ale být vzdělaný patrně znamená umět myslit právě i analyticky (rozebírat celky na složky a být si vědom vztahů mezi složkami i mezi složkami a celkem), syntetizovat z existujících složek a principů nové věci, které dosud nebyly, a střízlivě věci posuzovat (kriticky o nich myslit) a vztahovat je k hodnotám, které vyznává (hodnotit).
Ti, kteří o Bloomově taxonomii vědí, se často mýlí v tom, že se domnívají, že s dětmi se mají dělat nejprve operace jednoduché, tj. nižšího řádu, a teprve až je zvládnou, smějí se prý pustit do těch vyšších. A prý to je podle Komenského – jít od nejjednoduššího ke složitému. Jenomže J.A.K. tím myslil spíše jít od jednoduchých témat, záležitostí, jevů ke složitým. Avšak to, jak s nimi děti pracují, má obsahovat celou škálu. I kojenec posuzuje a hodnotí, když rozpozná brouka v puse od matčina prsu, a vyplivne ho. Děti hodnotívají (ale taky syntetizují různé povídačky a představy nebo analyzují budík na kousky bez naděje na složení zpět) zprvu velmi „neinformovaně“, čili jen na základě své krátké a úzké zkušenosti a znalosti. To je ovšem normální – právě proto je potřeba je vzdělávat, ne?
(Bloom uspořádal i škálu afektivních cílů, nejen myšlenkových operací. Určitě si o tom někde přečtěte, jen pamatujte, že různé zjednodušující výklady a aplikace obvykle zkreslují původní ideu. Ta se týká velice komplexního jevu: myšlení.)
Díky za objasnění, pane Hausenblasi.
To, že někdo ( a´t už to byl kdokoli) někdy pojmenoval a něco sepsal o myšlení znamená pouze jedno. Je něco napsané.
Myslet uměli lidé dávno před tím a nepotřebovali k tomu knihy.
Myslet uměli navzdory chození i nechození do školy.
Myslet ,i kriticky, když chcete, se učíme celý život.Ten proces končí až smrtí.
My máme i myšlení tvořivé, kombinatorické, logické, abstraktní a exaktní (RVP.ZV), ale pointa je v tom, že kritické myšlení je také marketingová značka významného produktu vzdělávacího bysnysu – tedy RWCT. A proto tolik povyku.
z
Obávám se, že většina lidí v dnešní době chápe pojem kritické myšlení tak, že má všechno kritizovat. Cokoliv dnes kdekoliv přednesete, navrhnete, nadhodíte myšlenku…., každý rovnou ví, že je to nesmysl a všechno shodí ze stolu. Kdekdo dnes všechno kritizuje, ale když má navrhnout jinou alternativu, je mimo a svůj nápad nedokáže vůbec zformulovat. Protože většinou žádný nemá! Ale kriticky myslet a vše kritizovat je dnes zkrátka „in“.
Zdeněk Sotolář ve zkratce vystihl jádro pudla.
Je zajímavé, že o nepodložených tvrzeních, mazaně skrývané hanebnosti a falši píše člověk, který se například dokázal podepsat pod nejnovější Botlíkovu skrznaskrz falešnou, pokryteckou stupiditu věnovanou údajnému nesouladu maturity s RVP nebo který si v polemice s protivníky neváhal vypomoci odkazem na teror fanatiků. Co – kromě několika věcných drobtů – zbyde z Hausenblasova moře účelových polopravd a frází?
Stupidní myšlení je světovým majetkem, ne jen českým. O tom, jak emoce vládnou nad rozumem i v případech, kdy by se rozum tolik hodil, a jak jsou důležité i pro rozhodování, které je podložené rozumnou úvahou, se podívejte na TED http://www.ted.com/talks/julia_galef_why_you_think_you_re_right_even_if_you_re_wrong?language=cs
Řečnice tam vymezuje pojem (mindset) „postoj bojovníka“ – ten při setkání s novou myšlenkou hájí tu svou starou ideu, jak by to byla část jeho kmene,a útočí na tu novou, jako by byla nepřátelským vojákem. A pojem „scout – průzkumník“ naopak sestává z otevřenosti, zvídavosti a spoléhání na ujasněné vlastní hodnoty. Setkání s novou myšlenkou není boj a válka. Ale co by měli dělat ti bojovníci, aby se jejich myšlení obohatilo o kvality průzkumnické? Jak změnit ten svůj „mindset“? Možná by bylo dobré každý svůj názor si preventivně zařadit: mluvím tu jako bojovník, nebo jakou průzkumník? Jak by můj výrok zněl, kdybych se na věc podíval jako průzkumník? Důlezžitým poznatkem je, že u obou typů rozhodují emoce, ne IQ. Je potřebné pociťovat konstruktivní zaujetí, nikoli obavu a potřebu bránit se. Ale to se lehko řekne…
Pokud pociťuji obavy, tak o úroveň vzdělávání a o děti. Rozhodně nejde o osobní obavu z agresivních a zcela nekonstruktivních stupidit typu botlíkovských výpadů, ty mne pouze znechucují a unavují. Chce-li někdo dialog, musí se se především naučit elementární slušnosti a odnaučit manipulacím. Ale to nejde bez hlubokého průzkumu a změny v sobě samém. Vnějšková kultivovanost a pěkná slova nestačí.
české školství musí vyjít z toho, jakým způsobem funguje mozek, každý by sin měl přečíst knihu světové jedničky v myšlení Edwarda de Bono, viz jeho The Mechanism of mind , mozek totiž funguje jako struktura, která organizuje sebe sama a která provádí šablonizaci svého prostoru. Bono pomocí různých modelů odvodil několik druhů myšlení v tom , co nosíme na krku a je to myšlení přirozené,logické a matematické. Kromě toho existuje i myšlení laterální, které jde po drahách nejméněpravděpodobných, jehož součástí je nehoda a náhoda, z čehož plyne, že nejtvořivějšími tvory jsou malé děti, ale pouze ve věku od 5 do 10 let, které potom školské systémy převedou na logiku. Hlavní funkcí mozku je totiž humor a chyba, lidstvo jako celek je pitomé, co vidíme skoro na každém kroku .