Pravopisné malichernosti před A
Bojíme se (arci jen někteří), že nezvládnuté i nezvládnutelné testování před maturitou z češtiny poškodí samu výuku mateřštiny. Je však možné, že mají kus pravdy ti, kdo kárají nás, odpůrce státní maturity, za to, že ten nivelizující vliv testů přeháníme: Co když je už dnes výuka češtiny tak okleštěná časově i obsahově, že vlastně ji nějaké zpackané testy k ještě chudší úrovni nezatlačí? Já jsem přesvědčen, že jednak to tak zlé s výukou není, a navíc i v dobách bídy nebo útlaku se musejí mít na paměti velké ideály rozvoje a svobody. Málem mě překvapuje, že ideály vidím i za malichernou spojkou a. Nabízím k prověření „čárku před slučovacím a. Docela by mě zajímalo, co si o ní myslí češtináři.
A tak neváhám psát o tom, že studenti gymnázií by mohli být rozvíjeni i ve svém literárnímu vkusu, měl by se rozvíjet i jejich jazykový cit. A ten spočívá v odstínech. Rozpoznat bulvár od solidního textu je snadné, rozpoznat intelektuální kýč od pravého intelektuálního pojednání už tak snadné není, protože signály toho i onoho bývají právě jen odstíněné. A umět si cenit krásy autorského stylu nejen ve Vančurově Rozmarném létě (příklad z učebnice, že)? Je to rozkoš jen pro vyvolené z lepších rodin, nebo by gymnaziální maturita z češtiny měla znamenat aspoň to, že absolvent ví, o čem že to jeho vzdělaní spoluobčani mluví, a že jimi za to neopovrhuje?
Psal jsem vedle v jedné diskusi takovou vzpomínku editorskou: „A co se týče čárky před souřadicí spojkou a, o níž se tu někdo zmínil, po léta jsem ji jako redaktor vracel do textů našich literárních (mrtvých) velikánů, a mám dobrý pocit, že jsem vracel jejich řeči dynamiku, kterou jistě cítili (tohle a bylo slučovací, ne?) A jak moc se o tomto použití čárky mají a nemají žáci dozvědět?“ Ta poznámka neměla jen laickou povahu, jak to asi pochopila jedna paní kolegyně a dala mi k tomu poučení jak z Pravidel. Ptám se: Mají dnešní studenti například gymnázia být vzděláni jen k plnění předpisů z Pravidel, nebo s nimi máme pracovat na jejich čtenářské vyspělosti? Chápu, jak málo se toho dá stihnout v málo hodinách výuky, ale když už čteme, a když už tam ta čárka je, to si nad ní řekneme „Hele – maj tu chybu!“? (A kdy se vlastně dozvědí, že dílo mají žádat a číst v tzv. kritickém, tj. odborně připraveném vydání?) Totiž: kdy později než na gymnáziu se může vzdělanec dostat k tomu, aby ten rozdíl odstínů ve spádu a významu takové věty s „čárkou před slučovacím a“ cítil a ocenil ho? Na strojárně, na medicíně, na AVU, to už je pozdě. Netvrdím, že se mají žáci učit nějaká jiná pravidla, spíše si mají vypěstovat jistou zvědavost na autorský styl a očekávat, že se projevuje v lecčem. Jinak se zploští kulturní vnímavost vzdělané populace, a s ní i produkce. Nezávidím francouzským středoškolákům, jaké podrobnosti se musejí našprtat k psaní eseje o literárním díle a autorovi, ale možná má pro literární gramotnost nějaký význam i to, na co všecko se v textu dívá student francouzské učebnice Lagarde, André; Michard, Laurent: Francouzská literatura 19. století, vydal Garamond, 2008, přeložili A. Pohorský, J. Pelán, J. Našinec, v Levných knihách nyní za 119,- (pěkná recenze I. Šotolové na http://www.iliteratura.cz/Clanek/23355/lagarde-andre-michard-laurent-francouzska-literatura-19-stoleti) V starším jazyce měli autoři (velikáni české literatury) víc volnosti v zacházení s čárkou, a v jejich textech, které dnes mládež taky má číst, se opravdu s čárkou před slučovacím a zacházelo s jistým stylizačním záměrem a citem. Ostatně v edičních poznámkách kritických vydání různých autorů by se k tomu výklady našly, já už si to nepamatuju. Jen málokteří autoři interpunkci moc neuměli (Zeyer, Hrabal), a jen málokteří si nechávali (Majerová) od jistého středoškolského kantora upravovat jazyk své prózy až dost hluboce jen kvůli učitelovým puristickým zásadám. Nakladatelé se korekturám nevěnovali, a tak se styl autora, třebas Vančury, nevyznačoval jenom očividnými – později učebnicovými – chuťovkami, ale právě i takovým jistým „zněním“, vnitřním napětím a pohybem (Mukařovský psal o motorickém dění…) Tak, jako se žáci učí vnímat to, jak souvisí s mocným prožitkem a idejemi i technika malby na světových malířských skvostech, mají se snad naučit v literárních skvostech vnímat a poněkud i používat vlastní jazyk mateřský. Je možné, že kvůli dnešní reálné kulturní chudobě některých škol řekne leckterý učitel, že tohle prostě je vysoko nad možnostmi. Pak ale máme vědět i hlásat, že je to hanba národa i jeho vypečených vlád. Na vzdělávání má jít nejméně 6 % národního důchodu, vzdělávací politika má otřásat křesly i ministrů financí (a média, která nemají rubriku „Vzdělávání“ se nemají kupovat).
Související články
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
9 Komentáře
Hezký večer, kdybyste mě upozornil, že se pokoušíte napodobit styl našich literárních velikánů z 19. století, ty čárky před a u poměrů slučovacích bych ve Vašich textech překousla.
Nějak mi to nedošlo, omlouvám se.
🙂 Ale o to přece nešlo. Spíše vážně: jak se tedy dá ve výuce sloučit péče o ovládání dnešní normy s výchovou tolerance vůči specifickému využití různých nestandardních prostředků? Nejen velikáni, ale i malikáni, třebas ve slohu ve škole, zkoušejí různě překračovat to, co se od nich očekává, a zprvu to moc vtipně neumějí. Jak je tedy vést ke kultivovanému zvládnutí „nesprávnosti“?
Rychlá poznámka mimochodem o kulturní relativitě pravopisu: v mém současném anglicky mluvícím (a píšícím) prostředí se o rozumně použitou čárku před „a“ v souřadném slučovacím poměru nikdo moc nehádá, ale zeugma p. Valíkové v jejím předchozím komentáři by okamžitě bilo do očí jako krajně nepravopisný úlet. Přesto, že je k nalezení v básních mnohých věhlasných, anglicky píšících poétů.
Ano, různé jazyky mají různá pravopisná pravidla. Je ale k zamyšlení, zda to samo o sobě není důvodem přestat pravopis uctívat s vyloženě nábožnou vehemencí. (Tato metafora funguje obzvláště v ČR – citujeme si z Písma PSP; pro výklad pravopisného katechismu konzultujeme jedině ÚJČ AV; jedinou správnou pravopisnou víru vtloukáme do dětí odmalička; a heretiky se nejprve snažíme obrátit na správnou cestu, než je vyobcujeme z diskuzí ve vzdělané a civilizované společnosti. Každá správná věc se snaží být kultem [0] a je samozřejmě užitečné mít společný konsenzuální základ, ale i tak mám pocit, že to v Česku táhneme s preskriptivismem příliš daleko.)
K tématu přikládám z amerických reálií zajímavý článek o výuce psaní pro neelitní děti [1]. To, co zabralo na New Dorp High School – jejíž žáci mají s psaním problémy, které v českém kontextu zní povědomě – bylo soustředění se na používání základních větných mechanismů v kontextu argumentační eseje. Ne milion slohových útvarů a funkčních stylů; ne volnost k vyjadřování svých niterných pocitů, pokud neslouží širší jasné a smysluplné argumentaci. Pravidla, která se žáci učili, byla hlavně pravidly logického myšlení. Je otázka, do jaké míry je tento model přenositelný – ale za pokus by stát mohl. Co myslíte?
[0] http://lesswrong.com/lw/lv/every_cause_wants_to_be_a_cult/
[1] http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2012/10/the-writing-revolution/309090/?single_page=true
Díky panu Podhajskému za odkaz na ten článek v The Atlantic. To je moc poučné. Když pozvednout psaní a čtení těch nejméně prospívajících, musí se sáhnout k dost návodné výuce, třebas právě v psaní. Potřebují začít nejprve s doslovným návodem a nácvikem. Ale nemyslete si, že jim přece v načí gramatické tredici návody dáváme. Takový „návod“, který by pomohl těmto nejslabším žákům, jim nepodáváte úspěšně, když je to návod k „mluvnici“, nebo k „větnému rozboru“ – to nejsou činnosti, ve kterých se zapojují přirozené řečové dovednosti a normální uvažování. Jsou to speciální, velmi odborné výkony. Mluvnické určování nebo rozbor nejsou nic blízkého tomu, jak běžný žák přemýšlí a dorozumívá se. Jazykový rozbor je náročný intelektový výkon, a ten tihle žáci zatím (a možná ani později) podávat nedokážou. Ale psaní souvislých věcných textů, i když to zní hodně náročně, je něčím, co je blízké žákovskému povídání: taky chtějí něco někomu říct a tak mu to povídají. To se dá a má kultivovat: aby nepřeskakoval sem tam, aby pojmenovával tak, že druhý bude vědět, o čem je řeč, aby jeho věty navazovaly jedna na druhou, a to v obsahu i ve formě. Aby byl žákův projev explicitní, protože z nedbale psaného textu druhý nevyčte to, co by viděl v situaci mluvené nebo na co by se v hovoru klidně rovnou zeptal.
V článku píšou, že se žáci prostě každý den v každém předmětu museli učit, jak psát věty o různých předmětových tématech – o tom, čemu se v předmětu učili. Dávat věci do souvislosti a napsat to ve větě. A k tomu jim učitelé přihráli potřebné spojky, nebo začátky vět, nebo konce vět, prostě různé startéry pro věcné psaní.
Cenné je taky to, že článek rovnou připomíná, že hodně renomovaní odborníci (a to znamená takoví, podle jejichž zkušenosti a výzkumů taky mnoho učitelů úspěšně vyučuje, jako je např. Lucy Calkinsová) upozorňují, že mechanický nácvik zablokuje zase jiné cenné dovednosti, tvořivější přístupy, a ty jsou dnes nadmíru potřebné u většiny absolventů střední školy. Takže musíme vážit a přesně vybírat pro situaci, ve které je naše škola nebo náš žák, čím ho ve výuce obdarovat. K tomu ovšem učitel potřebuje svobodu a profesní průpravu.
Pochopitelně, že tohle zachraňování nejzanedbanějších ani rozvoj tvořivosti nezavedete plošnými testy nebo jednotnými osnovami, ani nějakým „nepodkročitelným“ minimem. Ale ani volným rámcem bez solidního a systémového profesního vzdělávání, bez podpory. To od učitelů taky nikdo žádat nemůže.
Tak jo, konec hašteření. Myslím si, že osobitý styl mohou studenti projevovat jinde než v interpunkci. Tu by měli zvládnout – a mnohým dělá potíže ještě před maturitou. Proto jsem na ni pes. Oni budou psát seminárky na různých VŠ a nemohou si dovolit právě v interpunkci improvizovat – v odborném stylu.
Je to jako s malíři – nejdříve perspektivu a potom si to tělo třeba rozsekejte na kousíčky nebo přimalujte druhou hlavu.
Tedy – osobitý styl v rámci pravidel. Do maturity.
Zase pro češtináře, nebo pro ty, kteří věří, že nejdřív se děti mají naučit pravidla, a až pak smějí tvořit své povídky a básně:
Leží mi v hlavě něco ještě jiného kromě malicherné čárky, a významného významového odstínu u slučovacího „a“. – Aby to někdo nepřehlédl: v předchozí větě je „a“ zase spíše slučovací, jelikož ty obsahy před ním a za ním jsou v jistém napětí. Ona se to tu trošku stupňuje od malichernosti k významnosti, trochu si to odporuje, těžko říct. Máme ten odstín významového vztahu mezi slučovanými obsahy (malicherná – významný) ve výuce ignorovat? Neříkat o něm žákům nic, dokud se nenaučí správně čárku vynechávat u slučovacího, a doplnit u odporovacího, případně stupňovacího vztahu obou obsahů? Anebo je někde ve výuce dobrý důvod o tom drobném významovém odstínu mluvit už dříve, dokud normu a základy pravopisu potřebné do státních testů ještě nezvládli?
Píšu tenhle příspěvek na blogu proto, že máme všichni vědět, že
– někdo spíše vyučuje tak, že dětem víceméně „předá“ důležité informace, a doufá, že si je žáci uloží nějak do paměti, například cvičeními, nebo tak, že potom mají napsat sloh a v něm jim učitel označí, kde mají chybu a kde to mají opravit, nebo jim naznačí, že tam mají chybu, ať hledají..
– a někdo vyučuje více tak, že žáky učí vyjadřovat jejich myšlenky a vylepšovat to vyjádření i to myšlení (například píšou pojednání o odborných jevech různých oborů). A při tom pojednávání žák se učí najít výstižné vyjádření, pojmenovat a usouvztažnit jevy. A k tomu používá sovu mateřštinu tak, jak ji už umí, i tak, jak se tomu právě v této práci s řečí a tématem učí. Zaváhá nebo nezaváhá u čárky před a, zeptá se nebo se jeho zeptá spolužák, zkusí vysvětlit, sáhnou po Pravidlech, otážou se dále, rozhodnou se jak to řešit a své důvody pak vysvětlí učiteli, který si jistě všimne a možná se jich taky zeptá, jak to mysleli…
Ovšemže: je to delší práce, více úsilí, a žáci bývají protivní – tam je tedy nebudete odstínům významu a jemnostem vyjadřování moci naučit. Ale třeba jste na výběrové škole a od žáků to žádat můžete, tak je tomu naučíte právě skrze hojné psaní krásné i věcné.
Kdyby vám někdo říkal, že máte ty zaujaté žáky naučit jen základům pravopisu, budete otráveni a oni taky, a kdyby vám nařizovali, že musíte ty otupělé naučit i čárce před slučovacím a, budete otráveni a oni taky. Proto si o takových možnostech a rozvahách mají učitelé psát a diskutovat na blogu, ale nemůže jim to, ale ani ono být vnucováno státním testem, inspekcí nebo kterým čertem. Vedení dítek k výšinám má být v rukou těch, kdo křídly mávají – tedy učitelům a žákům, nikoli předpisům ani Akademii, ani dvorské kanceláři ve Vídni.
To jsem měl na mysli, píše o malichernosti čárky před a.
Určitě je dost dobrých důvodů o významových vztazích mluvit hned: ten významový vztah přece neleží vždy na povrchu, je potřeba se k němu často prohrabat do hloubky sdělení. A naučit také žáky, pokud na tom někomu někdy někde bude záležet, aby místo“a“ napsali jednoznačnější „ale“.
Píšu si sem fakt vlastně svůj blog, tedy weblog neboli od původu „zápisníček na síti“, a tak mi ani nevadí, že si sem dávám diskusi sám pro sebe 🙂
Teď jsem v diskusi na některém z okolních „chatů“ udělal chybku ve shodě podmětu a přísudku:
Vidím, že jsem při psaní vstupu napsal větu končící slovy „…, aby se žáci/školy mohly porovnávat“. Vznikla tak, že jsem dopsal slovo „žáci“ a lomítko do původní věty, kde bylo jen slovo „školy“, ale -y na -i v přísudku „mohly“ už jsem nezměnil.
Nikdy jsem vlastně neuvažoval o tom, zda třebas pro několikanásobný podmět s vnitřním vztahem stupňovacím mezi složkami podmětu by mělo nebo nemělo platit totéž pravidlo o životné mužské složce. „Aby se žáci, ba celé školy mohli – mohly porovnávat“? To je taky taková malichernost jazyková, o které ale by možná dobrý maturant z lepšího gymnázia měl umět pronést aspoň pár vět, v nichž vysvětlí, proč by váhal nebo neváhal při řešení tohoto pravopisného jevu. Přesně tohle je věc, kterou testovat „didaktickým státním testem“ bych vážně nedoporučoval. Zadání by bylo horší než ta s presumpcí neviny… Ale zase: máme se na G spokojit s tím, že žák dokázal správně řešit „aspoň“ ty nejčastější případy shody, anebo se na G vyučuje čeština i proto, aby nahlédl do významových a formových vztahů v jazyce? Teoretizovat o tom budoucí lékař mostů nebo třeba diplomat nemusí. Ale pochopit základní pravidlo možná znamená i to, že si ví rady v aplikaci pravidla na nestandardní situace. Aby škola rozvíjela tuhle schopnost, to bychom u budoucích lékařů nebo diplomatů asi velmi potřebovali i my pacienti a občané.
Co myslíte vy?